Tady na tomto místě se většinou píše, proč a z jakých důvodů jsem si vybrala právě maďarského ohaře. Jenomže u nás to bylo trochu naopak, my si nevybrali jeho, ale on si nějak vybral nás. Ale začneme pěkně od začátku...

Psy jsem milovala už od dětství, i když celkem překvapivě, protože jsem z naprosto nepejskařské rodiny.V době, kdy moje kamarádky vozily pyšně kolem domu půjčené děti v kočárku, já jsem si  pyšně vykračovala s dvěmi sousedovic chow-chow. Nakonec naši nevydrželi soustavné škemrání  a asi jim taky přišlo lepší mít jednoho psa svého než obden vyhazovat nějakého toulavého, kterého jsem se ujala a koupili mi moje vlastní štěňátko, kokršpanělku Beauty. Bylo mi 10, zkušenosti žádné, takže z Beautinky vyrostl typický kousavý a neposlušný kokřík. Stala se ale miláčkem celé rodiny, hlavně mamky, přestože předtím tvrdila, že na to „zvíře“ nikdy ani nesáhne.To byl jeden z důvodů, proč zůstala Beauty u našich, když jsem se stěhovala do vlastního bytu.

Je to už 9 let, co jednoho dne zazvonil příteli telefon a jeho brácha se ptal, kde jsme, že pro nás něco má. S napětím jsme na něj čekali u domu a v tom jsem ho uviděla, jak vede psa. Ale jakého psa...i já, ač milovník všeho "psího", jsem se naprosto vyděsila, protože tak škaredé zvíře jsem snad ještě neviděla. Pes byl hrozně špinavý, střapatý, hubený, měl úplně křivé zadní nohy a neskutečnou spoustu blech. Brácha nám oznámil, že psa zabavil těsně před  tím, než skončil jako součást jídelníčku místních obyvatel a že ho má přítel vzít k sobě. V první chvíli jsme jenom vyděšeně zírali, ale pes už byl tady a vyhodit na ulici jsme ho nemohli. Tak putoval s námi domů...vykoupali jsme ho, odblešili, dali mu najíst a napít a pejsek byl velmi přátelský a milý. Druhý den jsme koupili vybavení a šli s ním veterináři. Ten nám řekl, že je to asi roční pes, pravděpodobně kříženec vlkodava. Dostal jméno Ready.

Ready si na nás neskutečně rychle zvykl a postupně se začala projevovat jeho úžasná povaha, byl a je stále je velkým milovníkem lidí všeho druhu, od malých po velké. Bál se jen starších mužů, kteří mluvili hodně nahlas, ale i to se nám postupně podařilo překonat. Také je vzhled doznal značných změn, díky kvalitnímu krmení přibral, nasvalil se a také se mu téměř narovnaly křivé zadní nohy. Díky pravidelné péči o srst se z něho stal velký fěšák a hlavně miláček každého, kdo měl příležitost se s ním seznámit.

Uplynul asi rok, co měl přítel tohohle "křížence" doma, a někdo nám přinesl ukázat časopis Svět psů. Jaké bylo naše překvapení, když jsme našeho Readyho viděli na titulní stránce a zjistili jsme, že celou dobu máme doma maďarského drátosrstého ohaře. Nikdo ho té doby nepoznal a celkově za těch devět let, které jej máme bych lidi, kteří ho poznali,  spočítala na prstech jedné ruky.

 Když se potom přítel nastěhoval i Readynkem ke mně, byla jsem v sedmém nebi. Nebyl to sice můj pes a měl už 6 let, ale konečně jsem mohla začít nějak cvičit. Začala jsem tedy projíždět internetové stránky o psech a zalíbilo se mi agility. Začala jsem tedy s Readym jezdit do Ostravy na cvičák. Začátky nebyly nic moc, Readyho to očividně nijak nebavilo, raději pobíhal po place a čuchal a čuchal. Říkala jsem si, že je na to asi už moc starý, ale nevzdávala jsem to a nakonec mě jednoho dne Ready hrozně překvapil, když se rozběhl přes překážky, běžel a nic nečuchal a já, která jsem byla zvyklá na jeho klidné tempo jsem mu vůbec nestačila.

Později jsme přestoupili do pokročilejší skupiny a protože mě agility opravdu chytlo a s Readym v jeho věku bylo jasné, že to bude spíš na rekreační běhání a ne na závody, začala jsem uvažovat o druhém pejskovi. Protože jsem v té době byla přesvědčená, že právě Ready je povahově typický maďar, volba byla jasná. Prostě ideální rodinný pes, milý, klidný, důstojný a temperamentu tak akorát. Jak moc jsem se tehdy spletla, jsem zjistila už velmi brzy...

V červenci 2005 jsem si pak ze Slovenska přivezla 2 měsíčního maďárka Speedeho a těšila jsem se, jak spolu začneme běhat, ale bohužel mi po 3 týdnech umřel na otravu. Dlouho jsem to nevydržela a za dva dny jsem si jela do Olomouce pro mého prvního papírového pejska, opět maďárka, Bonela Moravia Centurion, kterého jsme přejmenovali na Joeyho.

 Můj sen o klidném psím kamarádovi se začal rozpadat už v autě. Joey celou cestu hrozně ječel, ne ze smutku po mamince nebo sourozencích, ale prostě jenom tak...A doma mi tohle extrémně temperamentní štěňátko dávalo pěkně zabrat. Moudré knihy psaly, že štěňátko bude spát 20 hodin denně. Joey tyhle knihy očividně nečetl, protože jeho neuvěřitelný temperament mě zaměstnával celý den, jen s kratičkými přestávkami na regeneraci. Pokud jsem mu nevymýšlela neustále nějakou zábavu, bez problémů si hrál sám, například s naší sedačkou nebo kobercem:-)

  Tak jsme začali s agility...Joeyho to moc bavilo, opravdu moc. Ale nějak nechtěl pochopit, že agility je o tom, že překážky se překonávají v určeném pořadí. Joey měl rád tunel a nic jiného ho nezajímalo. Ze startu vždy vyrazil do tunelu, co stálo v cestě prostě zboural, vletěl do tunelu, proběhl jím několikrát tam a zase zpátky a vyletěl naprosto nadšený. Já a má instruktorka jsme jeho nadšení nijak nesdílely, zvlášť proto, že situace se časem nijak nelepšila.

Snad i proto, že se nám v agility vůbec nedařilo, jsem se rozhodla jít s tehdy 10-měsíčním Joeym na zkoušky vloh. Jen tak zkusmo, ani jsem moc neměla představu, co se tam po nás bude chtít. Pustila jsem psa do pole, pes lítal, pak vystavil, postoupil, rozhodčí byli nadšení a tabulka se začala plnit 4. Nakonec jsme ZV zvládli s dvěmi 3, protože nebyla srstnatá a protože tak trochu tahal na řemenu:-)

To byla asi poslední kapka, která ukončila naši agiliťáckou kariéru a nastartovala tu loveckou a myslím, že i k velké úlevě mých instruktorů. Druhy den po ZV se u nás pořádaly PZ a já jsem to šla omrknout. Posbírala jsem pár cenných rad a začala cvičit aporty. Nejdřív s kozlíkem, později se zvěří. Můj šatník se začal zelenat, přibyl nový mražák na zvěř a já jsem začala psa připravovat na PZ. Ty jsme nakonec úspěšně zvládli, opět v I.ceně, 2.místo. Byla jsem nesmírně šťastná, že jsme to dokázali. Rozhodčí byli opět nadšení, hlavně z jeho obrovské chuti do práce, až neskutečného temperamentu a výborného nosu. Kdo Joeyho osobně zná, jistě mi potvrdí, že nijak nepřeháním.

Tím naše lovecká kariéra pro rok 2006 skončila, na podzim jsme se zúčastnili několika honů a užívali si volno od výcviku. Na jaře 2007 jsme začali nacvičovat na vodní a lesní práce. Nácvik na vodu nebyl až tak složitý, ale sehnat barvu a hlavně lišku se ukázalo jako velký problém. Proto jsem s radostí využila nabídky výcvikového tábora v Hronově, pořádaného klubem a pod vedením naprosto skvělého pana Prouzy. Tak jsme s Joeym nejenom strávili skvělý týden cvičením, ale seznámili jsme se s moc fajn lidma, se kterýma se kamarádíme dodnes.

Tři týdny po táboře a dva týdny po mých státnicích jsme s Joeym úspěšně zvládli LZ v I.ceně a tím splnili poslední podmínku pro chovnost. Týden nato jsme absolvovali SZVP bohužel v II.ceně, díky limitní známce 1 z klidu na stanovišti, zbytek disciplín zvládl Joey naprosto bez problémů. Problémy s klidem na staništi se vzápětí projevily i podruhé, na Memoriálu Richarda Šrámka (SZVP), kde jsme opět uspěli v II. ceně a opět díky stejné limitní známce. Bylo jasné, že pokud chceme s Joeym uspět na VZ, na které byl Joey na podzim přihlášený, budeme se na tom muset máknout, zvlášť když to byl jediný větší problém, se kterým jsem se při výcviku setkala. Koupila jsem si tedy pistoli, každý den jsem s Joeym cvičila a zkoušela všechno možné i nemožné a nakonec jsem na to přece jenom kápla, Joey se nechal ukecat asi na půl kila točenéhoJ

Na podzim jsme tedy s Joeym odjeli znovu za panem Prouzou, tentokrát ne cvičit, ale zúčastnit se Memoriálu prof. Jaroslava Svobody, všestranných zkoušek pořádaných klubem. Byla jsem z toho pěkně nervózní, protože nejenom že se jednalo VZ, ale také o vrcholnou klubovou soutěž a navíc ještě probíhající podle zkušebního řádu MKP, takže limitní známky byly přísnější. Přes všechnu mou nervozitu a strach to ale Joey zvládl skvěle, rozhodčí opět uchvátil svým temperamentem a chutí do práce, na stanovišti, kterého jsem se nejvíc bála, byl moc šikovný a nakonec jsme zkoušky úspěšně dokončili v I.ceně a ještě získali krásný pohár. Byla jsem na Joeyho v tu chvíli opravdu moc pyšná!

Na jaře 2008 jsme pak přivítali vzácnou návštěvu a to Joeyho první nevěstu, Sisi Garamparty a její páníčky, kteří si k mé velké radosti vybrali právě Joeyho jako otce prvních štěňátek v jejich CHS Z Králova dvora. Za dva měsíce se pak Sisi narodilo 11 krásných zrzavých prcků. Jedna fenka umřela bohužel den po narození, ale u všech ostatních doufám, že budou mít štěstí na páníčky, že budou zdraví, porostou do krásy a hlavně zdědí lovecké vlastnosti obou svých rodičů. Ale to samozřejmě ukáže až časJ

Na přelomu května a června jsme opět s Joeym odjeli opět do Hronova na druhý ročník výcvikového tábora, opět vedeného panem Prouzou. Opět jsme se tam setkali s kamarády z minulého roku, pocvičili jsme a maximálně si to užili a to všechno s příjemným pocitem, že zkoušky už máme úspěšně za sebou.

Ačkoli loni po MJS jsem měla pocit, že zkoušky už necháme být, že těch nervů už bylo dost, nakonec mi to nedalo a přihlásila jsem Joeyho na Memoriál Františka Horela, všestranné zkoušky, pořádané OMS Mladá Boleslav. Aby na nás mohly být dětičky, Sisi i „snoubenka“ Rinka (Ariadna z Chejlavských lesů), jejíž panička mě na memoriálu doprovázela, pyšné, opět jsme to zvládli v I.ceně a tentokrát získal Joey i titul CACT.

Po dovolené v Chorvatsku, kterou jsme si i s Joeym užívali na úžasném ostrově Mljet, jsme hned o víkendu měli další vzácnou návštěvu z Jižních Čech. Joeymu přijela druhá nevěsta a to Ariadna z Chejlavských lesů a samozřejmě její páníčci. Joey se opět činil, takže teď všichni doufáme, že dobrá věc se podařila a za měsíc a půl na svět vykouknou další zrzouni.

Jinak pro nás letošní zkoušková sezóna skončila a co se týká té příští, to se teprve uvidí. Sice jsem si stejně jako loni slíbila, že už nikam nervovat nepůjdu, ale třeba zase změním názor…..J